Jmenuje se Roman III.

20. března 2018 v 20:08 | Marie |  Ze života

,,Musime z tadyma pryc, oni nas urcite chteji znasilnit!''


Nez jsem se stihla nadechnout, otevrela Klaudia dvere a bezela schody dolu, ten nejstarsi, Bob a prostredni, David, se ji snazili dohnat, jeste v ponozkach. S Romanem jsme se na sebe tazave podivali, vybehli, obuli boty a uz jsme byli za nima. Bezela a bezela, kricela jsem na ni at pocka, ale ona nechtela. Asi po pul kilometru od toho maleho bytu trochu spomalila, najednou se s Bobem zase zacli bavit a chovali se, jako by se nic nestalo. David uz tam nebyl, protoze nejak nestihl obout boty a radsi zustal tam. Sli jsme temnou ulici Mannheimu, svetla zarili jasne, auta kolem nas hojne jezdily, i kdyz to byla jen postranni ulicka. Roman mne chytl za ruku a zacli jsme si povidat, povidali jsme si o zivote, co oba delame, co mame radi a co zase ne. Byl mi cim dal tim sympatictejsi. Po zhruba dvou kilometrech jsme dosli na okraj mesta, kde to zilo. Bylo uz dost pozde a tak i cas jit domu a rozloucit se. Jenze! Prislo k tomu, ceho jsem se nejvic obavala. Asi ho uz v zivote neuvidim. Najednou se mi v krku vytvoril velky knedlik, ktery se nedal spolknout.
Zeptala jsem se ho, jestli mi da sve cislo, moc se na to netvaril. Musela jsem ho premlouvat, aby mi dal svou visitku. Bylo mi divne. Dost sme si rozumeli, a najednou mi prislo, ze to pro nej bylo jen spestreni vecera. Tak nam zaplatili taxi a ten nas mel dovest domu. Bohuzel tomu tak nebylo, taxikar, silnejsi chlapik, nevim uz jake narodnosti, nam sdelil, ze penize staci jen na jednu cestu a tim padem zaveze jen jednu z nas. Rekla jsem at vezme Klaudii a me po ceste vyhodi nedaleko Neckaru (reka), od tama uz jsem to mela asi jen 3 km domu. Jak jsem tak sla, nemohla jsem se zbavit pocitu nadseni. Celou dobu jsem se usmivala. Sice jsem vedela, ze z toho asi nic nebude, ze se mi Roman nikdy neozve zpatky, a i kdyz jo, je to daleko a oba jsme byli dost rozdilni. Me bylo jeste 15, zrovna jsem skoncila jednu skolu a mela nastoupit na dalsi 2-letou a tim bych stejne jeste neskoncila. Mu bylo 26, mel dodelanou skolu, uz druhou praci a bydlel 400 km daleko ode mne. Co jsem si to vubec namlouvala.

,,Ahoj'' rekla jsem a spustila se na pohovku vedle rodicu. Na nic se neptali, vzali me k sobe a divali jsme se na fotbal. Ani si nevsimli, ze se nejak moc usmivam, nebo to mozna jen nedali na jevo. Nekdy kolem pulnoci jsem se schoulila do postele s nadeji, neozvala jsem se mu.
Druhy den rano jsem svuj novy ulovek basnila sestre. Ta se sice moc netvarila, ale rekla mi, ze bych se mu mela ozvat, vzdyt prece ja jsem ta, co ma jeho cislo, on moje nemel. Tak jsem vzala vsechnu odvahu a opravdu mu napsala.

Ahoj, ja jsem Marie.
 

Jmenuje se Roman- Pokracovani

6. února 2018 v 16:00 | Marie |  Ze života
Uz jsem to jednou tak trochu zkusila, a nevyslo to. Navic jsem ani nevedela, jesli se mu libim. Ten den prselo a docela tak dopadl i muj uces a ta trocha meho make-upu na mem obliceji. Nevim co me prinutilo zustat, kdyz jsem vedela, ze z toho nic nemuze byt. Nabidli nam vodku. Ja mela tehda dost spatne vzpominky na vodku, ale na trosku jsem se nechala prekecat. Popravde mohlo to byt docela nebezpecne. Si to predstavte, jedna 15ctka, druhe bylo 17 a tri ,,uplne'' dospeli chlapi a vodka. Mohli nas opit a znasilnit, ale neudlali to. Sli jsme se s nima projit a koupit neco dalsiho na piti. Kdyz uz jsme teda vedeli, ze jsou ze Svycarska, tak nas zajimalo, jak se dostali v tak destivy den zrovna do Mannheimu? Vysvetlilo se to rychle, jen dva z nich pobyvali ve Svycarsku, ten nejstarsi z nich bydle v Mannheimu. Sli jsme az jsme dosli k tomu nejstarsimu do bytu. Vim, ze kdyz to bude cist jednou ma dcera, asi mi bude hodne odmlouvat, jak se ji budu snazit vysvetlit, ze clovek k cizim lidem do bytu nechodi. Taky jsem udelala tu chybu. Tu nejlepsi chybu v mem zivote. Hodiny plynuly a my trosku prinapiti, ale ne tak moc, aby doslo k necemu, ceho by jednou nekdo z nas mohl litovat, jsme sedeli v obyvaku, poslouchali ceskou a ruskou hudbu a povidali si. Nikdy predtim jsem nepoznala tak mile chlapy, s kteryma bych si mohla proste jen povidat. Kecali jsme o kulture, ze je ta ceska, polska a ruska docela podobna. Jak tak ty hodiny plynuly, musela jsem samozrejme zavolat domu, ze se opozdim. Prekvapive to rodicum vubec nevadilo a poprali mi jen pekny vecer a zeprej na sebe mame davat pozor. A pak se to stalo, kamaradka tancila a ja sla na balkon. Chtela jsem trosku vydechnout a pozorovala jsem okoli, auta, jak jezdily, svetla, jak svitily ve tme a nikdo kolem kdo by muj vyhled znicil. Bylo to uklidnujici, citila jsem se opravdu dobre. A pak prisel on. Podival se na me, byl trosku prinapily, to musim priznat, ale ne moc. Podival se na me s pohledem, ktery nikdy nezapomenu a rekl: ,,Slysel jsem, ze ceske holky neumi libat''. Nevim jak jsem se na to zatvarila, asi ne moc nadsene. Mela jsem tehda rovnatka, tak jsem se zacevrenala, ze jsem vypadala jak rajce a myslela pritom na to, ze tim asi narazel na ty rovnatka. Vlastne ten moment od toho, jak to rekl trval asi d sekundy. Pak me polibil. Byl to ten nejkrasnejsi polibek v mem zivote. Uplne vidim jak se potom na me usmal.
Najednou ma kamaradka vykrikla: ,,Musime z tadyma pryc, oni nas urcite chteji znasilnit!''

Pokracovani priste

pokud se Vam clanek libil, dejte To se mi libi
pokud ne, nectete dalsi, jsou horsi nez tenhle clanek

Kdyz tvuj organismus pohlti DEPRESE

5. února 2018 v 11:36 | Marie |  Uvažování
Nevim jak ten clanek nazvu, az ho dopisu. Jedine co vim je, ze neco musim napsat. Ne kvuli tomu abych mela popularitu, to ne. Je mi jasne, ze nikdy popularni nebudu a ani bych nechtela byt, ale protoze se musim vypsat. Musim to ze sebe dostat ven a to dost rychle.
Koho by to zajimalo, vratila jsem se k blogu vice mene jen z jednoho duvodu. Ne, ze bych vam nechtela udelat zabavnejsi den a pobavit vas. Hlavne jsem se vratila, protoze mi doslo, ze psani je ta nejlepsi terapie na deprese.
Ano uz jsme u toho : Deprese
Nikdy jsem se o tom nebavila rada, ani jsem poradne nemela s kym. Bylo to pro me takove to tabu tema, horsi nez se.x.
Ale s odstupem casu jsem zjistila, ze v tom nejsem sama. A, ze kdyz s tim nezacnu nic delat, vim jak skoncim.
Byla jsem dva mesice v psychiatrii. Ne jako pacient to ne, i kdyz by mi to mozna prospelo. Mela jsem tam praxi. Tim tak trosku nakousnu tema, jak se ted zivim. Delam skolu pro zdravotni sestry a pritom mam jeste praxi. Vlastne mam spis praxi a obcas k tomu skolu, ktera mi prijde uplne na n.ic.
Kdyz se vratim k te psychiatrii, byla jsem na akutce, tak jsem toho zazila opravdu dost. Vetsina lidi byli schizofrenici, neuspesni sebevrazi, nebo i normalni lidi, pro ktere psychiatrie nenasla jine misto nez u nas.
Praxe byla hodne narocna, ale hodne me toho i naucila. Prvni tyden na praxi zacla i ma depresivni episoda. Je to docela smesne, kdyz nad tim tak premyslim. Mela bych pomahat lidem, kteri z casti take depresi trpi a jsem ji sama posedla. Projevilo se to u me nechutenstvim. Drive jsem jedla porad, i pres depresivni myslenky. Ted mi deprese uvizne v hlave tak, ze jist ani nemuzu a to i kdyz se snazim. Proc mi deprese zacla? Prece vidim i v nemocnici dost nepekneho.. Musela jsem totiz na dva mesice odjet uplne do ciziho mesta, mensiho nez male mesto, z kama pochazim a to me docela dostalo. Nikoho jsem tam neznala, krome spoluzacky, ktera je jeste vetsi podivin, nez ja. No pritel me dovezl k prihlaseni a odevzdani papiru, pomohl mi nakoupit, ale pak musel odjet zpet. On ma prece jenom taky svuj zivot, svoji praci a hlavne sve povinnosti, jinak by i mozna zustal. Vysadil me ve fitku, do ktereho jsem se stihla hned prvni den prihlasit. Poznala jsem to uz tam, ze neco neni dobre. Bylo mi do breku, az mi opravdu par slz po tvari sjelo. Nebyly to tak slzy opusteni, byly o slzy deprese. Protoze zatlacit je bylo takrka nemozne. Utrela jsem si tvar rucnikem, sla na zachod, kde jsem si jeste jednou tvar omyla, zhluboka se nadechla a vydechla a vyrazila trenovat. A hned mi to doslo, Jsem tu uplne sama, sama na psychiatrii, na nemocne, na nove lidi, proste na vsechno. To byla ta tize, co me tizila. Dala jsem si zabrat a doufala, ze se aspon nejaky ten endorfin dostavi, bohuzel bez uspechu. Pri ceste domu mi probihal v hlave cely muj zivot. Pri navratu do meho ,,domu,, na tech par tydnu, jsem si udelala salat, s nadeji, ze do sebe aspon neco malo po treninku dostanu. Kdyz jsem byla hotova, sedla jsem si na linku v kuchyni a snazila se jist. Neslo to. Byla jsem tak sama, zase se mi draly slzy do oci. Nevedela jsem co mam delat, vzdy jsem rada jedla, a nejist bylo pro me jeste jako vetsi trest...

Ted uz to jsou dva mesice zpet, co ma praxe v psychiatrii skoncila. Ma deprese netrvala cele 2 mesice, diky bohu. Ale prvni tyden jsem myslela, ze uz z toho nikdy nevylezu. A kdyz to ted pisu a premyslim nad tim vsim, dochazi mi, ze mam asi uz 5-ty den moji totalni depresi, docela to pribira. Vzdy kdyz ji dostanu, trva dele a nebo je silnejsi. Nastesti mam jako oporu meho uzasneho pritele, ktery mi pomaha a chape me, i kdyz se pred nim uplne sesypu.

Tak to jsem ted ze sebe potrebovala dostat ven, za dve hodiny mi zacina smena na novem oddeleni, tak mozna i to je ten duvod, proc me depresivni myslenky ne a ne odstoupit. Mozna protoze nevim, co me ceka, a nebo proste jen se bojim, ze to bude horsi, nez to dotez bylo.


Dekuji Vam za precteni meho clanku, asi nemel moc pointu, ale verim, ze se najdou i takovi, kteri mi budou rozumet.

Pokud se Vam clanek libil, nezapomente ho ohodnotit a mozna i zanechat nejaky komentar.
 


Takovy normalni den, kdyz jsem byla ,,sportovec''

4. února 2018 v 21:53 | Marie |  Božena
Nevim kde bych zacala? Mam zacit mym popisem dnu v Mannheimu a nebo nekde jinde ve svete?

Zrovna sedim na sedacce u sveho pritele, nebydlim s nim, i kdyz bych rada, ale to je jina kapitola.

Je mi 19 a citim se jak kdyby mi slo pomalu na 30. Kazdy den se zda tezsi a tezsi. Casto premyslim, jestli to nekdy prestane.

V 16 jsem zacla cvicit, ti kdo me znaji, nebo cetli muj blog, vi, ze jsem se spis vzdy hlasila ke strane, mit se rada takova jaka jsem. Cviceni a sport byl sice vzdy soucasti meho zivota, ale ne tak jak do tehda.
Prvni byly me treninky spise takove neefektivni. Uz to, ze jsem se rozhodla prihlasit se ve fitness clubu me stalo hrozne moc odvahy. Nemam to rada a nikdy jsem to ani rada nemela, kdyz clovek cvici a lidi na tebe ziraji. Ale verte mi, postupem casu si na to clovek zvykne.
Mela jsem nejakych 63 kg, nebyla jsem nejak tlusta, ale mela jsem co shodit. Chodila jsem skoro denne do fitka, kdyz se ale nic nedelo, delalo mi to celkem starosti. Prece jenom, drela jsem hodiny. Nekdy jsem zustala ve fitku i dve a pul hodiny. A ono nic, krome toho, ze jsem vetsinu delala spatne a, ze jsem potom 3 dny nadavala, ze me boli svaly. Ale prisly dny, kdy jsem se zacla cim dal tim zajimat o zdravou stravu a co jist a co nejist. Ceho min a ceho vic. Prestala jsem po vecerech jist sladke, pak uz jsem sladke jedla jen zridka. Nejedla uz jsem ani zadny chleba, teda vecer, jen rano nekdy,
Byla jsem tehda v dloulete skole, tak jsem se rozhodla chodit tam pesky. Bylo to kazdy den +50 minut pohybu. Docela dobry, rikala jsem si. Jak sel cas, nasla jsem i praci, takze jsem chodila i do prace pesky. V praci jsem se taky hybala.

Muj zacatek tydne vypadal zhruba takhle:

Pondeli: Vstavam v 5:30, budi me uz trosku hladny zaludek. Naucila jsem se snidat, coz jsem v minulosti moc nedelala. A v tu dobu jsem bez snidane nemohla vyjit z dobu.
V 7 jsem zhruba vychazela s moji sestrou do skoly. Na jidlo jsem s sebou mela trochu zeleniny a nejakou tu bilkovinu. Kdyz se postestilo, vzala jsem si treba jeste jablko.
Skolu jsem mela do 11:20 (byl to muj nejkratsi den v tydnu). Skoro ani nezvonilo a ja uz mela sbalenou tasku, musela jsem totiz 1,5 km skoro bezet, abych stihla salinu. Kdyz jsem ji nestihla sla jsem asi 3 km a pote jsem vzala jinou. Jela jsem nejakych 20 minut. Dojela jsem na konecnou, bylo uz pul jedne. Budto bych musela cekat 25 minut na bus a nebo jsem musela jit pesky. Tak jsem sla pesky a dosla presne v 1 do prace. V pondeli jsem pracovala vzdy do 1 hodiny. Musim dodat, ze jsem nic nejedla a sotva jsem se stihla napit.
V 16 hodin jsem byla hotova a bezela na bus, kdyz jsem ho nestihla, sla jsem pul hodiny pesky a pak jela asi 30 minut domu salinou. V 17 hodin jsem byla doma. Nechtela jsem jit pozde do fitka, tak jsem do sebe hodila v 5ti minutach dva talire nudli, nejake to maso, hodne salatu a uz jsem stala pred pokojem nachystana a mohlo se vyrazit do fitka. Vetsinou jsem trenovala s mojim dvojcetem. Bolel me celkem zaludek, protoze jsem ani nestihla ztravit to jidlo, co jsem do sebe hodila. Trenovaly jsme vetsinou 40 minut posilovani a pak jeste 40minut na slapadle. Vetsinou jsem na slapadle zvladla 600 a vice kalorii spalit. Ani nepocitam cestu do fitky a z fitka. Je to dalsi pulhodina cesty.
Po treninku jsme dosly domu. Zase se to tocilo jen kolem jidla. Hlavne, aby toho nebylo moc a co nejmene sacharidu.

Prijde vam to na hlavu? Bylo to tehda na hlavu.

V dalsim clanku Vam rozepisu zbytek tydne, jestli tedy bude zajem.

Nezapomente nekde odkliknout To se mi libi, pokud se Vam teda clanek libil.

Konec a novy zacatek

4. února 2018 v 19:58 | Marie |  Ze života
Dlouho jsem nepsala zadny clanek. Kdyz chci definovat slovo dlouho, coz by bez definice ma tridni neprezila myslim tim tydny, mesice a mozna i roky. Ty tydny, mesice a mozna i roky bych Vam rada popsala.

Psal se rok asi 2014 kdy jsem tu naposled psala, popravde si ani nevzpominam kdy. Kdyby se me nekdo zeptal o cem byl muj posledni clanek, nedokazala bych mu na to odpovedet. Kdy jsem ho psala, respektive kdy, si nemuzu vubec vzpomenout.
Co ale vim, ze uz uplynula fakt dlouha doba a je cas vratit se zpatky ke psani. Ja si sice pisu uz roky denicek, ale nojo moje pismo v deniku se neda tak dobre precist jak to pocitacove. Predem se omlouvam, ze pisu bez diakritiky, a ze tu najdete aj vic chyb, nez u nejakyho prvnaka, ktery se zrovna naucil psat, ale doufam, ze mi to omluvite, protoze toho mam pripraveneho opravdu hodne. Mozna si najdu cas a koupim si novou klavesnici, mozna i pocitac, jelikoz tomuhle notasu uz nedavam moc dlouho. Musela bych tu dat fotku, v jakem je stavu ( uz ta predstava a udelal se mi usmev od ucha k uchu).

Aby to dostalo trochu strukturu, tak tedy zacnu.

V roce 2013 a 2014 mi bylo asi 15. Od te doby se toho hodne zmenilo. Vlastne uz tehda se cely muj zivot obratil naruby.
Prestehovala jsem se k nasim do celkem velkeho mesta jmenem Mannheim. Pro ty kdo nevi, Mannheim je mesto v Nemecku, v casti Baden- Württemberg. Je to asi 4 hodiny cesty po dalnici z Prahy a asi 8,5 hodiny do meho malinkeho mesta Vsetina z kama mimochodem pochazim.

V 15 mel muj blog pointu psat to, co mi zrovna v hlave naskocilo. Mozna to melo sve vyhody, ale urcite i nevyhody.

Ted bych Vam rada psala o mem dalsim zacatku. Poznala jsem uzasneho chlapa, s kterym uz budeme 4 roky spolu. Zmenil mi zivot, a obratil mi ho jeste vic naruby, nez jsem si ho tehda obratila, kdyz jsem se prestehovala k nasim.

Jmenuje se Roman.
Bylo zrovna nejake mistrovstvi ve fotbale a ja byla s mou tehda nejlepsi kamaradkou ve meste. Byly jsme asi jedine, no a pak tam byl on. Poznali jsme se u vodni veze. Byl tam se svyma dvema kumpanama a nejak se na nas divali. Nevim co me na nem pritahovalo, protoze jeste par tydnu pred tim jsem prisahala, ze umru jednou sama v byte s 1000 kockama a dalsima zviratama. No osud tomu chtel asi jinak. Zrovna se otocil ,kdyz jsem na neho zirala (diky bohu stal asi 400 m od nas, tak to snad nepoznal), tak rikam me kamosce : ,, Vidis ho? Toho vysokeho? Toho si jednou vezmu!'' rikala jsem to s takovym odhodlanim a bez premyslenim. Co kdyz uz ma nejakou manzelku a nebo pritelkyni? Kamaradka se jen pousmala. Netrvalo to ani 5 minuta jeden z jeho kumpanu se vydal k nam. Nevim co rekl, vlastne bych si to mela pamatovatm, ale fakt to nevim. No a za par minut uz jsme se predstavovali. Do te doby jsem casto o mem veku lhala, nebo proste odmitala odpovedet. Stejne tak to bylo s mym jmenem. Ale toho dne, hrozne jsem na sebe byla pysna, jsem rekla, ze se jmenuji Marie a ze je mi 15, vlastne ze mi bude za par dni 16. Rana prisla, kdyz se predstavil on. Jak uz jsem psala, jmenuje se Roman. Co rekl vas mozna zaskoci. ,Ja jsem Roman, je mi 26 a ziju ve Svycarsku''. Musim Vam priznat, bylo to jak rana holi. Jak rychle jsem se z toho tesila, ze ho muzu poznat, tak rychle mi bylo jasne, ze z toho nemuze nic byt. Mela jsem par dni pred 16, posledni tydny ve skole a hlasila jsem se na dalsi skolu (2 letou) a bydlela u nasich. Bylo mi vic nez jasne, ze dalkove vztahy nefungujou. Uz jsem to jednou tak trochu skusila, a nevyslo to. Navic jsem ani nevedela, jesli se mu libim.


Chces vedet jak tenhle pribeh pokracuje?

Pokracovani priste.

Pokud se vam clanek libil, dejte To se mi libi.Smějící se
Pokud ne, tak vam nedoporucuji cist muj blog dal, jelikoz ostatni prispevky jsou jeste horsi.

Sen se stává realitou

1. června 2014 v 21:33 | Božena |  slasti do života
Omluvte mou češtinu. Nemám na to znalosti 
Admin této stránky se ehm... , že mu odumřela půlka hlavy!

Sen se stává mou realitou

Byl to můj sen, vždy když jsem byla malá. Mít jednu stáj. Ale jakou? Chtěla jsem vždycky stáj, kde by neprobíhalo jenom ježdění, drbání a pomlouvání ostatních členů stáje, ale taky teorie a vysvětlení proč něco má být tak. Jistě každý, kdo začně chodit do nějaké stáje nebo jezdeckého oddílu, se dozví o hlavních bodech jezdectví a péče o koně.
1. Prošláplé paty
2.Nemít zahozené otěže a pak je svévolně přitáhnout
3.Špičky u koně
.. atd

Ale řekl vám někdy někdo proč?
Nebo další příklad:
Každý vám vždy řekne, že kůň má pracovat co nejvíce na záda a že nemá být velká zátěž. Ale řekne vám někdo jak?
A to s tou zátěží, to se dostáváme do něčeho, co je velice omylné. S tím, že si myslíme, že koni odlehčíme záda, když si stoupneme do lehkého sedu. Pravda? Můžeme tím záda ulehčit, ale začneme na ně pracovat? ? Otázka?
Je to jako u člověka. Jak docílit toho, aby záda pracovaly dobře? Makat na břicho a na nohy. Na zadní nohy. Kdo dělá dřepy, s jistotou ví, že po nějakých 50 stěží ovládá tělo v klidu.
Principem tedy jde o to, že normální kůň má tělo rozložené tak, že na přední části těla má váhu 60% a na zadní 40%.
Když na koni jezdí těžký jezdec, nebo někdo, kdo nedbá na to, aby záda pracovala správně, záda se samozřejmě ničí.
A tím pádem se stane to, že váha na přední části činí 70% a na zadní 30%.
Proto se třeba dostihy a nebo náročným a častým skákáním záda koně (a samozřejmě i nohy) ničí.
Záda se prohíbají a spěnky padají dolů.
O co tedy jde?
O to, aby jsme docílili lepší roznesení váhy(nátlaků a nebo nevím čeho, to slovo jsem tak nepobrala).
A to tak, že by to bylo 50% na 50%.
Jak toho docílíme? Nohy, sed, uzdečka.
Kůň pod uzdečkou dostává rukou(dlaní) jemné nátlaky(pobídky) na vnější straně, které mu pomůžou.
Nohy - > Vnější noha je trochu více vzadu než vnitřní, kůň se může krásně ohýbat a nechodí jak deska.
Celým sedem, koně vedeme dopředu. Neposkakujeme mu na zádech a další kokotiny.
Tím, že zadní nohy jdou více dopředu by jsme měli po správné práci a ježdění docílit zhruba za 3-5 let.
A pak je tady to, aby kůň dával ty nohy, jakoby zespodu dolů.(tak je se zvedají v klusu přední)
Tohle trénují lidé s koňmi ve Vídni a takový výcvik trvá minimálně 15 let. Mají ve Vídni s koníky krásné postupy, ale ti koně jsou tam jenom v boxech a na jízdárně, kde se s nima dělá práce. Žádné pastviny. Což dobré není :/

S
E
N

Krásná druhá hodina teorie u koní a konečně hodně z věcí chápu. Je fajn vědět, co se míá dělat, ale ještě lepší je, když vím, proč :)


Božena


Beste im Mai

25. května 2014 v 14:03 | Božena |  Fotogalerie

Nejlepší v Květnu


Stadtfest Mannheim

25. května 2014 v 11:39 | Božena |  Fotogalerie

Městský fest v Mannheimu :)


Ist es über dass es Perfect ist?

24. května 2014 v 17:00 | Božena |  Uvažování

Je to o tom, že je to perfektní?

Nemít žádný mindrák, jo to by si přála snad každá holka.
Ale proč? Stojí to opravdu za to.
Neříkám to z vlastní zkušenosti, ale vím to.
Když je holka krásná- kluci se za ní otočí, zapískají na ní, zatroubí na ní auto, na diskotéce s ní chtějí všichni tančit.
Ale to je všechno. Kluk, který by ji pozval do kina? Ne, pokud ji někdo na facebooku napíše nebo ji osloví na ulici, je to vulgární, narážející na její dokonalou postavu a všechno ostatní jde do kytek.

Božena


Kinder aber trozdem wie Erwachsene?

22. května 2014 v 22:55 | Božena |  Uvažování

Dítě a přesto dospělý?

Ne? nebo Ano?

Kam dál