Jmenuje se Roman III.

20. března 2018 v 20:08 | Marie |  Ze života

,,Musime z tadyma pryc, oni nas urcite chteji znasilnit!''


Nez jsem se stihla nadechnout, otevrela Klaudia dvere a bezela schody dolu, ten nejstarsi, Bob a prostredni, David, se ji snazili dohnat, jeste v ponozkach. S Romanem jsme se na sebe tazave podivali, vybehli, obuli boty a uz jsme byli za nima. Bezela a bezela, kricela jsem na ni at pocka, ale ona nechtela. Asi po pul kilometru od toho maleho bytu trochu spomalila, najednou se s Bobem zase zacli bavit a chovali se, jako by se nic nestalo. David uz tam nebyl, protoze nejak nestihl obout boty a radsi zustal tam. Sli jsme temnou ulici Mannheimu, svetla zarili jasne, auta kolem nas hojne jezdily, i kdyz to byla jen postranni ulicka. Roman mne chytl za ruku a zacli jsme si povidat, povidali jsme si o zivote, co oba delame, co mame radi a co zase ne. Byl mi cim dal tim sympatictejsi. Po zhruba dvou kilometrech jsme dosli na okraj mesta, kde to zilo. Bylo uz dost pozde a tak i cas jit domu a rozloucit se. Jenze! Prislo k tomu, ceho jsem se nejvic obavala. Asi ho uz v zivote neuvidim. Najednou se mi v krku vytvoril velky knedlik, ktery se nedal spolknout.
Zeptala jsem se ho, jestli mi da sve cislo, moc se na to netvaril. Musela jsem ho premlouvat, aby mi dal svou visitku. Bylo mi divne. Dost sme si rozumeli, a najednou mi prislo, ze to pro nej bylo jen spestreni vecera. Tak nam zaplatili taxi a ten nas mel dovest domu. Bohuzel tomu tak nebylo, taxikar, silnejsi chlapik, nevim uz jake narodnosti, nam sdelil, ze penize staci jen na jednu cestu a tim padem zaveze jen jednu z nas. Rekla jsem at vezme Klaudii a me po ceste vyhodi nedaleko Neckaru (reka), od tama uz jsem to mela asi jen 3 km domu. Jak jsem tak sla, nemohla jsem se zbavit pocitu nadseni. Celou dobu jsem se usmivala. Sice jsem vedela, ze z toho asi nic nebude, ze se mi Roman nikdy neozve zpatky, a i kdyz jo, je to daleko a oba jsme byli dost rozdilni. Me bylo jeste 15, zrovna jsem skoncila jednu skolu a mela nastoupit na dalsi 2-letou a tim bych stejne jeste neskoncila. Mu bylo 26, mel dodelanou skolu, uz druhou praci a bydlel 400 km daleko ode mne. Co jsem si to vubec namlouvala.

,,Ahoj'' rekla jsem a spustila se na pohovku vedle rodicu. Na nic se neptali, vzali me k sobe a divali jsme se na fotbal. Ani si nevsimli, ze se nejak moc usmivam, nebo to mozna jen nedali na jevo. Nekdy kolem pulnoci jsem se schoulila do postele s nadeji, neozvala jsem se mu.
Druhy den rano jsem svuj novy ulovek basnila sestre. Ta se sice moc netvarila, ale rekla mi, ze bych se mu mela ozvat, vzdyt prece ja jsem ta, co ma jeho cislo, on moje nemel. Tak jsem vzala vsechnu odvahu a opravdu mu napsala.

Ahoj, ja jsem Marie.


A opravdu, on se taky ozval. Chvili jsme si psali a pak mi slibil, ze mi dalsi den napise.

Bylo rano, den pred myma 16tinama a ja hned po probuzeni koukla na maly displej meho mobilu. Nic, neozval se.
Bylo pondeli, vedela jsem, ze pracuje a nedelala si z toho moc hlavu, ale jak sel cas, neozyval se, neozval se ani vecer a pritom na mobilu byl. Bylo mi z toho smutno.

Utery, streda, ctvrtek, patek uplynuly a on se stale neozval. Sebralo me to, protoze mi to slibil a myslela jsem, ze sliby se plni. Jak jsem mohla byt tak naivni, ptala jsem se sama sebe.
Od patku jsme byli v Praze u nasi tety a slavili narozeniny. Byl to pekny vikend, ale tizilo me vedomi, ze me zase nekdo jen obalamutil. V duchu jsem si opakovala, ze uz se s zadnyma chlapama bavit nebudu, ze oni se stejne nikdy neozvou.

Nedele rano. Sedime u kafe, dojidame snidani a buchtu a hrajeme si s detmi. Jak pekne to s rodinou bylo, bralo se to ke konci a my meli par hodin k odjezdu zpatky do Mannheimu.
A co se nestalo, Roman se ozval. Ptal se jak se mam, jako by nic. Jakoby ten tyden co nenapsal byl jedno, jakoby vsechno bylo jedno a jako by vedel, ze kdyz se ozve, budu zase v tom. Plna nadeje, zaplavena city a s ruzovyma brylema na nose.
Babicka si vsimla, ze si s nekym pisu a ptala se me o vice informaci. Jen jsem ji rekla, ze se jmenuje Roman a je (nebo byl) docela mily a ukazala jeho foto. Babicka se na mne podivala a rekla ,, Toho se drz''

pokracovani priste
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Erin Walentine Sammael Erin Walentine Sammael | Web | 20. března 2018 v 20:15 | Reagovat

Nádhera

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama