Jmenuje se Roman IV.

1. října 2018 v 0:58 | Bozena |  Ze života

Ahoj, ja jsem Marie.


Klepala jsem se pri psani te zpravy. Bylo az moc jasne, ze vztah z toho byt nemuze a trapit se tim dyl nez je potreba preci clovek nechtel. Ale stejne jsem to udelala. Ja jsem mu napsala. Vekovy rozdil skoro 11 let, 400km odlouceni, jine narodnosti, jine ocekavani od zivota. Celou dobu se mi to motalo hlavou. Zacala jsem byt nervozni, ptala jsem se sama sebe, proc jsem mu psala.
Kazdou hodinu jsem kontrolovala mobil a cekala. Cekala jsem, ze odepise. I kdyz jsem vedela, ze asi ne. Cekala jsem a cekala. Vecer asi kolem devate hodiny mi opravdu odepsal. Napsal ale jen par vet o tom, ze byl v praci a mel za sebou narocnou cestu a pak mi napsal, ze se mi zitra ozve. Nejak jsem z toho byla na vetvi. Zacala jsem se usmivat a doufat v nemozne.
Na druhy den jsem byla cela rozzrana a cekala. Byla jsem stastna, byl to den pred mymi sestnactymi narozeninami. Take jsem byla stastna, protoze jsem vedela, ze mi napise chlap, do ktereho jsem byla az po usi zamilovana (nevim jestli to jde tak rychle, ale u me to tak bylo). Nestastne zamilovana. Kazdou chvili jsem se divala na mobil, jestli uz se mi ozval a ono nic. Dokonce byl i nekolikrat online, ale nenapsal mi. Bylo asi deset hodin vecer a me uz bylo jasne, ze uz se mi neozve. Mela jsem oci otevrene dokoran a sjizdela obrazovku mobilu, ktery mi hlasil, ze je online. Byl online stale, ale nenapsal. On uz se mi neozval. Lehla jsem si v pokoji na pohovku, bylo mi do breku, vycitala jsem si, proc jsem zase na nekoho tak naletela, ze uz si to nikdy neudelam a radsi budu navzdy sama. Brecela jsem prikryta perinou. Do pokoje prisla mamka a segra, delala jsem, ze spim. Nemela jsem psychicky na to, vysvetlovat, ze jsem uplne naivni blbka.

Happy Birthday tooo yooou! znelo ten den nasim bytem.

Slavily jsme se sestrou nase sestnacte narozeniny. Nemohla jsem se prinutit k tomu byt stastna. Vedela jsem, ze to bude zase par mesicu trvat, nez na neho zapomenu (a pak narazim zase na nejakeho debila.. ). Narozeniny jsme oslavily pekne, uz si je ani nejak nepamatuju. Bylo to divne, jen my a rodice. Ale nejak me to netrapilo, par dni na to jsme se meli vydat za rodinou do Prahy.

Dny plynuly a Roman se neozval. S nejlepsi kamaradkou nam uz bylo jasne, ze si chtel uzit, coz mu nevyslo a tak mi jen ze slusnosti kratce odpovedel. Prestala jsem od toho neco ocekavat.. Vydali jsme se dalsi vikend s mamkou a sestrou do Prahy oslavit podruhe narozeniny a pobyt s babickou a tetou. V Praze bylo blaze.. :D Ne, bylo to super, protoze jsme byli s rodinou. Byli jsme s babickou, tetou a bratrancem ve meste a musim rict, ze jsme si to poradne uzili. Samozrejme jsem stale kontrolovala mobil s nadeji, ze se ozve. Kontrolovala jsem ho kazdy den a doufala. A ono nic. Online byl kazdy den, ale neozval se.
Bylo devet hodin rano a zacal zvonit budik. Musely jsme se se segrou jeste sbalit. Nemam rada louceni, a nikdy jsem to rada nemela, hlavne to louceni s rodinou. Zrovna jsem si davala neco sladkeho, asi to byl dort z narozenin. Znova jsem zkontrolovala displey na mobilu. V hlave uz jsem si milionkrat rekla, ze uz jsem s nim skoncila (vsak jsem s nim ani nezacala :D) a ze se budu koncentrovat jen na sebe.

,, Ahoj Marie, jaky byl vikend? Co jste delaly?''

Napsal..

Hned byly me myslenky tu a tam. Neodepsala jsem mu hned, musela jsem nad tim premyslet, asi tak pul hodiny. Napsala jsem, ze jsme v Praze, a ze se mam dobre. On se rozepsal,napsal, ze je u rodiny, ze mel narocny tyden. Chtel si me pridat na facebooku. Tak jsem mu rekla moje cele jmeno a hned na to mi prisla zadost. POTVRZENO. Tak rychle to slo. Jak jsem psala, musela jsem jeste balit, tak jsem se oddalila od ostatnich a sla se vklidu balit do pokoje. Myslim, ze ve me byla znovu videt jiska. Jako bych byla na baterky. Necekala jsem dlouho a do pokoje prisla babicka. Asi to na me poznala. Sedla si na postel a zacla si semnou povidat a po peti minutach se ptala, jestli nekoho mam. Odpovedela jsem ji, ze ne, ale ze jsem nekoho poznala a ukazala ji Romanovu fotku co mel jako profilovy obrazek. Take jsem ji hned rekla, ze je mu 26. Podivala se na me a rekla: ,,Toho se drz'' Tu vetu nikdy nezapomenu. Na nic se neptala, neznala ho, nevedela, ze predesly tyden se mi tahl jako roky a ze jsem v noci nemohla spavat a byla az do ted smutna. Usmala se na me a sla do obyvaku. Mozna proto jsem si s nim neprestala psat. I v aute jsem si s nim psala dal, chtel abych se mu hlasila, jak budu delat prestavky a kdyby neco bylo. Celou dobu si bylo o cem psat. Nebyl takovy jako ostatni, ktere jsem poznala. Vetsina z nich mi prvni nebo druhy den hlasali, jak me miluji a chteji semnou byt cely zivot. Kdyz pak ale po tydnu nebo dvou k nicemu nedoslo, rychle o nich nebylo ani vidu ani slechu. Romana zajimaly jine veci, zajimalo ho, na co se divam, jestli mam rada pivo, psali jsme si zanrech, o muzice, o zviratech. No o vsem moznem. Ale vetu, jako : ,, Libis se mi'' nebo ,,Mohli bychom byt spolu'' z nej nevysly.

Vecer, kdyz jsme dojeli jsme si Romanem stale psali. Poslal mi par pisni, kterou si zrovna prehravam ( Ano i po 5 letech..). Pisen se jmenuje Herz (Srdce) https://www.youtube.com/watch?v=ynXH--AHtDU .. Taky, ze mi stale vezi v srdci..
Od oneho dne jsme si psali a psali. Me srdce zaclo jasat. Stale jsme si meli co rict. A pak nastal den D. Rekl mi, ze bude na chvili v Mannheimu, ze bychom se mohli potkat. Byla jsem stestim bez sebe. Nalicila jsem se, pekne se oblekla a vyrazila i s moji nejlepsi kamaradkou a s moji sestrou do mesta. Jenomze.. Od urcite doby se neozval. Nenapsal, kdy presne dojede. Cekala jsem na nadrazi, cekala a pak mi prisla jen kratka zprava, ze dnes ne. Nadeje byla tu a tam. Zadna omluva, nebo vysvetleni. Nic. A zase psal mene a mene.
Uz to byl vic nez mesic co jsme se poznali, chodila jsem do prace a zrovna jsme se chystali s rodicema na dovolenou. S Romanem jsme si obcas napsali, ale nevideli jsme se. Nekdy psal vic, nekdy min. Nez jsme jeli na dovolenou, zastavili jsme se v cesku. Ale jen na jeden den. Na dovolene bylo krasne. Rodice si nasli nove pratele, my se segrou jsme mely dost zabavy. Vetsinu casu jsme travily pred apartmanem na ceste. Sedely jsme a pily citronove karlovacko. Nekdy jsme k tomu jeste polouchaly muziku, ale vetsinou jsme jen sedely a povidaly si.( Ma sestra vzdy byla, je a bude ma nejlepsi kamaradka. Kdybych ji nemela, nikdy bych nebyla tam kde jsem. ) Pomahala mi v tezkych chvilich. Dokazala mi prekonat kazdeho debila. A snazila se i tehda. Roman se mi ozval jen prvni dva dny a slibil, ze mi napise. Nenapsal. Byl online. Kazdy den byl online. Bylo to zase jako mesic zpatky, kdyz jsem ho poznala. Nezajem. Dokonce jsem se odhodlala a napsala mu. Bylo to marne. Kratce odpovedel a nebo neodpovedel vubec.

Vzdala jsem to..

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Můžou být holka a kluk nejlepší kamarádi?

ANo
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama